The Writer's Blog

Dnes jsem byla v Praze na Coniáši. Padla tam myšlenka, že by každý spivatel měl vědět, proč píše. Mno... je to věc, nad kterou jsem párkárt přemýšlela, zejména proto, že se mne někdo optal, nebo na to došla řeč mezi přáteli či známými. A nemám na to odpověď, se kterou bych byla úplně psokojená, nebo lépe - kterou bych uměla dobře vysvětlit lidem. Píšu, protože dýchám. Nebo - dokud dýchám, píšu. Dum spīrō, scrībō. Píšu, protože mě to baví. A píšu, protože doufám, že mé příběhy někoho osloví. A píšu, že s mými příběhy bude někdo souznět a třeba mu to taky pomůže překonat nějakou krizi. A píšu i proto, že nemůžu přestat. Nemůžu přestat vymýšlet příběhy. A proč je tedy nenapsat? A je to vážně tak důležité? Připadá mi to jako jedna z těch rad pro začínající spisovatele - nikdy nepoužívejte "řekl", nikdy nepoužívej aliterace atd.

Poslední dobou nebyl osud, co se psaní týče, tak úplně na mé straně. Nejdřív různé stresy, pak další, nejnověji mne doběhlo „trauma“ způsobené nezvládnutím souborky. Ale to už se snad řeší. Co mne ale trápí nejvíce - musím se naučit poskládat si čas. Jsem neskonale vděčná, že mám přátele, kteří také píší a dávají mi své věci ke čtení a betění. Nicméně, moje momentální časové nastavení je většinou buď psát, nebo betit. A vzhledem k tomu, že oni pořád píší a pořád mají co k betění, nestíhám psát, ztrácím důvěru ve své psaní (která je neustále na takové bipolární hranici) a ztrácím cvik (což je zdaleka nejhorší). Ale... já jim ráda betím věci a rozhodně nechci, aby mi svá díla přestali posílat. Jenom nechci, aby mé betění bylo na úkor mého psaní. Achjo. Musím to nějak vymyslet.

Zdá se, že mnohem větším problémem než je má pramalá znalost slovanské mytologie, je rozhodnutí, jak moc slovanské to bude. Samozřejmě, psáno to bude hezky česky, se všemi těmi neologismy a slovy cizího původu, protože jinak by to ani nešlo.

Nikdy není člověk tak osvícený, jako když se mu stane něco špatného. Mě před pár dny opustil můj hard disk. Ano, ten za notebooku. Ten, co je na něm uložená velká část mého života, od školních věcí tohoto akademického roku (které nemám zálohované), přes fotky (které mám zálohované po letošní únor, kdy mě opustil minulý notebook, naštěstí ne z diskových důvodů) až po moje příběhy (které mám... trošku zálohované). Prostě katastrofa. A jak si tak sedím a téměř pláču, uvědomila jsem si, že jedna z těch věcí, co mám nachystané pro Dee (a potažmo i Seba) je vlastně taková analogie ztráty hard disku. Vám se nic nestane, ale všechno důležité, na čem pracujete, co nějak definuje váš život, je náhle nedostupné. Ne, ztracené (doufám!), ale nedostupné a znovu získatelné jen za velmi obtížných podmínek.

Poslední dobou nemám moc času. Ale znovu přepisuju Věž z písku, tentokrát už snad definitivněji, neb promýšlím budoucnost a její souvislost s přítomností a budoucností, promýšlím okolnosti a charaktery a vztahy hrdinů. Od původního "studentka a učitel se do sebe zamilují a když to vyjde najevo, všechno se tak nějak pokazí" už je to docela daleko. Totiž, stále to tam je, ale kdyby to byl jediný problém, kdyby to byl ten největší problém, kterému musí čelit, svět by byl mnohem snazší místo. Ale... Dee je silná, věřím v ni. Ať už to dopadne jakkoli (a já mám pár teorií...) Naproti tomu, nepřemýšlím o tom zdaleka tolik, protože momentálně je mým hlavním projektem Věž z písku, Propast se mění v něco temnějšího a méně optimistického než, jak vypadá teď. Náctiletá a brzce dvacetiletá hříčka začíná dostávat mnohem serióznější obrysy. Nechci si hrát na někoho, kým nejsem, totiž někoho, kdo rozumí světu a psaní, ale všechny ty komplexy, mindráky a různé jiné psychické problémy, ji...

Nevím, zda si pamatujete/jste četli  Víc, než je dobré , ale to snad ani není důležité. Měla to být taková moje parodie... ne, to asi není úplně to správné slovo, odpověď, říkejme tomu odpověď, reakce na Stmívání (Twilight). Nebudu přesně prozrazovat, co mělo být hlavní pointou tohoto příběhu, doufám, že k tomu dojdete sami, až napíšu druhý díl, ale... K věci: Ten příběh je "lehce" nekonzistentní. Proto se už delší dobu chystám, že ho upravím, ale pořád na to není čas. Nejnovější myšlenkou bylo, udělat z Juliena "emo-upíra". Tedy, ne asi tolik, jako je Edward, ale přece jen, má k tomu předpoklady. Jeho historie s Lukem, a "nová" historie jeho rodiny, ačkoli ani ta původní nebyla úplně hezká... Taky by to zahrnovalo nějaké upíry-děti, které upřímně nemám všeobecně moc v lásce, nicméně tady by jejich přítomnost byla poměrně zásadní. Nechce se mi z Juliena dělat "emo-upíra", zase tak moc si to s Twilightem podobné být nemá, ale ten kluk k tom...

Před pár týdny jsem s tátou byla na prázdninách v Belgii. Při té příležitosti jsme se byli podívat i na bojiště u Yper. Říká vám to něco? První užití bojového plynu? Yperit, třeba?

Holy crap. (Odpusťte mi mou klačtinu.) Asi jsem právě vymyslela jednu z nejděsivějších upířích legend, jakou jsem kdy slyšela. Ne, že bych jich slyšela moc, a dívám se na Supernatural a Vampire Diaries, se kterými se  Twilight rozhodně nedá hloubkově srovnat (ačkoli množství krve a mrtvých šlape Supernatural na paty), ale. Bude patřit do příběhu, který jsem ještě nepublikovala, ale začíná patřit k jedněm z těch srdečních. A - světe div se - nebude se točit kolem upírů.

Během víkendu na chalupě jsem přemýšlela o magii a barvách. Většinou se zmiňuje černá, někdy i bílá jako její opozitum. Myslím, že jsem už narazila i na červenou (a nemyslím teď tu paní z Písně ledu a ohně). Taky se často používá spojení zelená energie (ne magická). Trošku jsem nad tím přemýšlela a rozhodla jsem se magii ve světě Diamantů trošku přebarvit. Nechte se překvapit. Já jsem taky docela zvědavá, ještě mi nějaké barvičky zbývají.