Dum spīrō, scrībō
Dnes jsem byla v Praze na Coniáši. Padla tam myšlenka, že by každý spivatel měl vědět, proč píše. Mno... je to věc, nad kterou jsem párkárt přemýšlela, zejména proto, že se mne někdo optal, nebo na to došla řeč mezi přáteli či známými. A nemám na to odpověď, se kterou bych byla úplně psokojená, nebo lépe - kterou bych uměla dobře vysvětlit lidem. Píšu, protože dýchám. Nebo - dokud dýchám, píšu. Dum spīrō, scrībō. Píšu, protože mě to baví. A píšu, protože doufám, že mé příběhy někoho osloví. A píšu, že s mými příběhy bude někdo souznět a třeba mu to taky pomůže překonat nějakou krizi. A píšu i proto, že nemůžu přestat. Nemůžu přestat vymýšlet příběhy. A proč je tedy nenapsat? A je to vážně tak důležité? Připadá mi to jako jedna z těch rad pro začínající spisovatele - nikdy nepoužívejte "řekl", nikdy nepoužívej aliterace atd.